Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak má matka k nové koupelně přišla

1. 7. 2013
  
   Jmenuji si Sam. Vyrostl jsem v čtyřpodlažním činžáku na malém městě a právě teď, když tu klečím v koupelně svých rodičů zmáchaný smradlavou vodou, a za hlasitého lamentování své matky se snažím utěsnit prasklou odpadní trubku, se mi honí hlavou, jak jsem ta léta mohl přežít bez úhony.
   Můj otec nikdy nebyl manuálně zručný a všechny jeho pokusy o zastání mužské práce v domě, dopadly katastrofálně. Ať už šlo o špatně přišroubované police, které se řítily ze stěn nebo o modré prsty při snaze pověsit obraz. Podotýkám, že prsty neměl modré jen otec. Většinou potřeboval pomocníka a matka se od podobných aktivit distancovala. Já jsem si takový luxus nemohl dovolit.
   Přesto to, co se stalo dnes, považuji za otcův nejmistrnější kousek. A všechno pro jednu pitomou pletací jehlici.
 
   Den začal v celku poklidně, alespoň tak mi to se slzami v očích, už nejméně posté, zopakovala matka. Seděli s otcem v obýváku, a zatímco ona sledovala romantický film, otec se věnoval své vášni – pletení.
Začal s tím v den, kdy jsem se oženil a odstěhoval z domu. Tenkrát se to zdál být jen neškodný koníček, který se však po té, co odešel do penze, změnil v posedlost. Z mého dětského pokoje se stal sklad vlny všech možných barev, celá rodina měla napletené svetry, šály, čepice a rukavice nejméně pro tři pokolení a nikdy jste nevěděli, odkud na vás vypadne jehlice. Bez ochranných brýlí vstup na vlastní nebezpečí. Podle matky však bylo ze všeho nejhorší nikdy neustávající ťukání jehlic. Kdyby to šlo, otec by pletl i ve spaní.
   „Nemůžeš toho aspoň na chvíli nechat?“ obořila se na něj toho dne, když zvyšoval intenzitu ťukání úměrně tomu, jak ona zesilovala televizi. Doháněl ji k šílenství. „Ráda bych se v klidu podívala aspoň na jeden film, jestli dovolíš.“
   Otec předstíral, že ji neslyší, a tak matka zesílila televizi o další čárku. Vzápětí se ozvalo bušení do radiátoru. Sousedi nejspíš sledovali jiný program a řvoucí televize z našeho bytu je trochu rušila.
   „A dost!“ křikla matka, vstala z křesla a vytrhla otci pletení z ruky. Jedna jehlice vyklouzla z oček a s cinknutím dopadla na zem. Otec vypadal jako dítě, kterému vzali lízátko. Vyděšeně koukal na uvolněná očka a něžně, jakoby nešlo o vlnu, ale o nejkřehčí porcelán, bral pletení matce z rukou.
„Dobrá, dobrá, já teda půjdu vedle, jen to dej sem, ženská, než mi to zničíš,“ hudroval a zjevně se mu ulevilo, když měl své dílo opět ve svých rukou. Z gauče popadl polštář a uraženě prohodil ke své ženě: „Kdybys mě hledala, budu v koupelně. Tam ti snad překážet nebudu.“
   Matka jen zavrtěla hlavou, když za otcem s hlasitým prásknutím zapadly dveře. Dál už mu nevěnovala pozornost.
   Otec opatrně položil na okraj umyvadla pleteninu, aby si mohl vytřít vanu do sucha a uvelebit se v ní. Dával pozor, aby se očka neuvolnila a jak se na ně pečlivě soustředil, vyklouzla mu z ruky jehlice. Co čert nechtěl, zapadla přímo do vanového odpadu, jen její kovová hlavička se leskla pod sifonovou mřížkou.
   Otec chvíli nevěřícně zíral a potom duchaplně pustil vodu do umyvadla. Třeba vyplave, přemítal v duchu. Ze sifonu začala valit do vany voda, ale jehlice se jen zvolna pohupovala nahoru a dolu. Sem tam to kovově cvaklo, když narazila do mřížky ale nic nenaznačovalo tomu, že by se nechala vytlačit až nahoru.
   Otec se bezradně poškrábal na hlavě a potom pustil vodu plným proudem. Do obličeje ho zasáhla sprška, která se odrazila ode dna umyvadla.
   „Krucinál,“ zaklel a rychle vodu zastavil. Po slepu hmatal po ručníku, aby se osušil. Místo ručníku nahmatal svou pleteninu a než si uvědomil, co dělá, očka začala mizet rychleji, než led v teplé coca-cole.
   „Děje se něco?“ zavolala matka z obýváku, ale otec její otázku ignoroval. Jen si brblal pod vousy.
   „Teď se budeš starat, stejně za to můžeš ty a ty tvoje dojáky.“ Naštvaně hypnotizoval kovovou hlavičku, která se leskla pod sifonovou mřížkou, jakoby se mu vysmívala. „Tak to ne, však já tě ven dostanu, jen počkej,“ vybafl na ni a rázným krokem vypochodoval do předsíně. Chvíli se přehraboval ve skříni a potom s vítězným zvoláním, „Ha, tady je!“ zvedl do výšky kufřík na nářadí. Kufřík vypadal, jakoby ho právě přinesl z obchodu. Aby ne, většinu času u nás strávil netknutý ve skříni.
   „Co tam prosím tě děláš?“ ozvala se znovu matka.
   „Ale nic, dívej se na film a nestarej se,“ odpověděl a naplněn novou nadějí se vrátil do koupelny. Tentokrát za sebou pro jistotu zamknul dveře, aby ho náhodou matka nevyrušovala při chlapské práci.
   „Tak, kde začneme,“ říkal si pro sebe a obhlížel vanu, „nejdřív by to chtělo otevřít todle, pak se rozhodnu co dál.“ Klekl si na zem a kloubem ukazováčku ťukl do starých plechových dvířek pod vanou. Otevřel kufřík a přehraboval se v něm. Zvažoval, čím to půjde nejlépe. Nejdřív vylovil kleště, ale ať se snažil sebevíc, dvířka držela jako přibitá. Kleště po nich sklouzly a zaryly se mu do kůže na hřbetu ruky.
   „Sakrafix,“ ulevil si a na ranku, ze které se začala řinout krev, si pustil proud studené vody. Ustávající krvácení pak zcela zastavil bílým ručníkem a znovu se zalovil v kufříku.
   Jako další přišel na řadu velký šroubovák. Chvíli s ním lomcoval v dírce plechových dvířek, kde nejspíš kdysi bývala klička. Nic se nedělo, tak se je pokusil vypáčit z boku. Rukojeť šroubováku mu zůstala v ruce. Jeho obličej se zalil sytě červenou barvou. Vztekle udeřil pěstí do dvířek, až ho ruka zabolela.
   „Však já na tebe vyzraju, ty potvoro!“ Vytáhl z kufříku majzlík a kladívko. Zarazil majzlík do škvíry mezi dvířky a zdí. Silně uhodil. Kupodivu se trefil, jenže místo toho, aby se otevřela dvířka, odpadly na zem dvě kachličky a dalších pět dokola popraskalo.
To už matka nevydržela a šla se podívat, co se děje. Narazila na zamčené dveře. Zalomcovala s nimi a zakřičela: „Co tam děláš? Hned otevři!“
   „Teď nemůžu,“ zazněla odpověď a následoval další úder. Tentokrát se vedle porcelánových kachliček na zem sypaly kousky roztříštěných cihel. Sousedi o sobě dali znovu vědět prostřednictvím ústředního topení. Abyste se nezbláznili, spílal jim otec v duchu a místo do kovových dvířek bušil do cihlové zdi.
   „Ať děláš, co děláš, koukej toho nechat a otevři ty dveře, nebo je vyrazím,“ křičela matka hystericky. Otec na ni nedbal a pokračoval v započaté práci. Chybělo už málo a bude to. Odhodil majzlík a v pravidelných rytmech třískal do zdi ostrou hranou kladiva. Matka se rozběhla k telefonu a zavolala mi.
 
   „Same, miláčku, tatínek se asi zbláznil, zamknul se v koupelně a nejspíš ji chce rozbourat, hned přijeď,“ sdělovala mi celá uplakaná. Nasedl jsem tedy na kolo a za čtvrt hodiny jsem byl na místě. Matka mě hned ve dveřích popadla za ruku a táhla ke koupelně.
   „Teď s tím bušením přestal, ale pořád nechce vylézt, zkus mu domluvit, na tebe on dá,“ prosila mě a nehty mi zarývala do předloktí.
   „Tati, to jsem já, nepotřebuješ pomoct?“ pokusil jsem se otevřít, ale jak říkala matka, bylo zamčeno. Otec neodpovídal. O tom, že je v pořádku nasvědčovalo jen řinčení nářadí a tiché klení.
   „Tati, nedělej fóry. Otevři, než si něco uděláš,“ domlouval jsem mu a znovu zalomcoval klikou.
 
   V tom se ozvalo prasknutí a zpode dveří se začal valit proud vody.
   „Mám ji!“ ozval se otcův vítězoslavný výkřik. Poté se otevřely dveře a on hrdě vykráčel z koupelny. Já s matkou jsme na něj hleděli v němém úžasu.
   „Spadla mi tam jehlice, ale vylovil jsem ji,“ strkal mi ji těsně k očím. Potom mi poplácal po rameni a důležitě pronesl: „Štěstí přeje statečným, hochu, to si pamatuj.“ Obrátil se k matce, políbil ji na čelo a dodal: „Vidíš, maminko, pořád mi říkáš, že bysme měli tu koupelnu opravit a nakonec ses dočkala. Teď už nám nic jiného nezbude.“