A tak to chodí každý den 2 - pohled na druhou stranu
25. 2. 2013
Starší muž se vzbudil ve čtyři ráno. Byl zbrocený potem a žaludek měl nepříjemně stažený.
„Nesnáším úřady!“ Pomyslel si a ještě chvíli se převaloval v posteli.
Stále se zhoršující problémy s prostatou ho však po půl hodině donutily vstát. Zpátky do postele se už nevrátil, postavil vodu na kafe a prsty bubnoval do desky kuchyňské linky.
„Proč je ten úřednickej šiml tak komplikovanej. V dnešní době… To už dávno mohli vymyslet něco, aby tam člověk nemusel. Už to vidím. Fronty a tupý úřednice!“ Bručel muž tiše, když si zaléval svůj ranní hrnek kávy. Bez něho by snad ani nemohl fungovat.
Přizvedl hrnek blíž k obličeji a zavřel oči. Nasál příjemné aroma zrnkové kávy.
Miloval tu vůni. Vždy ho dokázala uklidnit.
Klid mu dlouho nevydržel. Sotva rozložil Lidovky, naštvaně bouchl do stolu. Palcový titulek na úvodní straně hlásal: MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ NAKUPUJE V DOBĚ KRIZE TISKÁRNY ZA MILIONY.
„Zloději! Svině jedny, vlastní koryta si budou plnit a obyčejnýho člověka nechaj klidně chcípnout hlady. Všechny je nahnat do dolu!“ Zvýšil pobouřeně hlas a tmavá tekutina, která se po nárazu do desky stolu rozlila po bílém ubruse, ho nijak nevzrušovala.
„Však moja to pak uklidí. Peněz jí dávám dost a co je na tom, strčit pár hader do pračky.“ Ospravedlňoval se v duchu, pevně přesvědčen o tom, že ženská je na světě stejně jenom proto, aby mohla obskakovat chlapa.
Jak se malá ručička na hodinách blížila k sedmičce, muž začínal být stále nervóznější.
„Proč ty dveře sakra nedělají ještě menší!“ Vztekal se, když se vrcholek jeho hlavy otřel o horní rám dveří do koupelny. I zrcadlo nad umyvadlem bylo pro jeho mohutnou postavu příliš nízko. Nahrbil se a zkontroloval, jestli je každý z prořídlých šedivých vlasů na svém místě.
Z domu vyrazil přesně s úderem sedmé hodiny.
***
Tramvaj odvezla muže, přes celé město téměř k úřadu. Když po čtyřiceti minutách vylezl z přetopeného prostředku městské hromadné dopravy, roztřásla ho zima. Počasí bylo vlezlé, jak už to v posledních letech, týden před vánocemi, bývá. Z oblohy se sypal zmrzlý déšť a na chodnících ležel rozbředlý sníh. Přitáhl si šedý kabát těsněji k tělu. S náladou na bodu mrazu čvachtal v nízkých botách ke svému cíli.
Dveře klientského centra se před ním, s tichým zahučením, otevřely. Do nosu ho praštil teplý vydýchaný vzduch, ve kterém se mísila spousta pachů. Zpocené košile, drahé parfémy, odér z restauračního zařízení.
„Sakra práce s tou břečkou venku!“ Zaklel muž, když viděl, že uvnitř už je docela plno. Dřívější tramvaj mu ujela před nosem a musel jet až další. „Že já sebou trochu nepohnul, teď je tu lidí jak much. To tady budu trčet nejmíň hodinu.“ nadával v duchu a nakrčil obočí, jak se snažil přečíst nabídku na vyvolávacím zařízení. Chvíli hleděl na šedou krabičku na podstavci a potom se bezradně rozhlédl. „Takový kraviny tady píšou, jak má člověk vědět, co si zmáčknout.“ brblal si pod nos a přemýšlel, koho by se zeptal. Nerozhodně přešlapoval kolem zařízení a potom se k němu znovu sklonil.
POTVRZENÍ O BEZDLUŽNOSTI
PŘEHLEDY ZA ZAMĚSTNANCE
OSOBY SAMOSTATNĚ VÝDĚLEČNĚ ČINNÉ
V tom, jakoby ho osvítilo. Usmál se a zmáčknul tlačítko. Z přístroje vyjel lístek s číslem 253. „Já jsem přece podnikatel, to je po jejich ta Ó ES VÉ ČÉ.“ Hrdě odešel s papírkem v ruce a posadil se na jedno z křesel přimontovaných k ocelovému rámu. Na pach v místnosti si už zvykl. Teď ho však pro změnu trápilo horko, které tu panovalo. Navíc, z úřadů byl vždycky tak nervózní. Rozepl si kabát, ale nepomohlo to. Cítil, jak mu chladivé pramínky stékají po zádech. Košile v podpaží byla nepříjemně mokrá a na čele se mu srážely kapičky potu. Vytáhl z kapsy kapesník a čelo si otřel.
Nad jeho hlavou se každou chvíli s hlasitým DINGDONG rozblikalo číslo. Pokaždé s nadějí pohlédl na svůj lístek, jestli se jeho číslo neshoduje s tím na světelné tabuli.
„Zase ne. To by mě zajímalo co to mají za systém, ty čísla nejdou vůbec popořadě. Už to vidím, určitě tu skejsnu věky.“ Zanadával v duchu po deseti minutách čekání. Závistivě sledoval, jak jeden po druhém vstávají lidé a přistupují k přepážkám. Zamračil se a očima zabloudil k umělému vánočnímu stromku, který se krčil v rohu místnosti. Bylo na něm pověšeno pár žlutých žároviček a červený řetěz. „To je teda duch vánoc,“ zabrblal nespokojeně, „ani stromek neumějí nazdobit a myslí si, že můžou lidem říkat, co mají dělat. Zrušil bych je, všechny. Poslal bych je makat rukama. To se jim to tu sedí, za moje daně.“ Letěly mu hlavou myšlenky.
DINGDONG, ozvalo se znovu. Muž s nadějí vzhlédnul k tabuli. Zaradoval se, když na ní spatřil blikat červenou 253. Pro jistotu se ještě podíval na papírek, který svíral v ruce. Byl celý pomačkaný a navlhlý od jeho zpocené dlaně. V očích se mu objevil vítězný výraz. Konečně je na řadě…
***
Červené číslo 253 blikalo jako zběsilé, aby přivolalo jeho majitele na přepážku číslo čtyři. Ale ouha. Muž se rozhlédl, a jediné co viděl, byla přepážka číslo devět a deset. V širsím výhledu mu bránil sloup. Vyjeveně koukal na dvě přepážky, ani se nepohnul. Jakoby mu nohy vrostly do země. Znovu se ozval ten příšerný zvuk.
DINGDONG
Muže přepadl pocit zděšení. „Abych to tak nestihl. Určitě za chvíli zavolají další číslo. Sakra, proč jsem místo zírání na vánoční stromek nehledal přepážku tři a čtyři. Jsem já to ale blbec…“ nadával si v duchu a trhavými pohyby se podivně klátil někde mezi přepážkou devět a deset.
DINGDONG
ozvalo se po třetí a muž najednou ztratil hlavu. Na čele mu vyrazily další kapky studeného potu a barva v jeho obličeji dostala nezdravě nafialovělý odstín. Ruce se mu roztřásly a v hlavě, jakoby měl vymeteno. Už vzdal pokusy, najít v té rychlosti přepážku, ke které ho volali a vrhnul se k té nejbližší. K přepážce číslo deset.
„Nevim, kam mám jít!“ řekl a připadal si, jakoby uběhl nejmíň maraton. Panika, mu rozbušila srdce a zvedla tep do nebezpečných výšek. Stařenky s francouzskou holí, kterou málem přimáčkl k pultu, si nevšímal. Stará dáma byla naštěstí duchapřítomná a včas uskočila.
„Přepážka číslo čtyři, pane.“ odpověděla překvapená úřednice, když se podívala na lístek, který jí muž vrazil před obličej.
„Nejsem blbej nééé!“ houknul muž na úřednici. Nelíbila se mu. Nechápal, proč z něj dělá hlupáka. Copak jí není jasný, jak na něj působí úřady? Kapky potu se slily ve větší a v pramínkách mu začaly stékat po prošedivělých skráních. „Ale kde to sakra je?“ dodal ostře a zamračil se, když referentce zacukaly koutky. Nebylo pochyb, že se jen stěží bránila smíchu.
„Tam tudy, pane.“ nakloila se přes přepážku a ukázala prstem směr, kterým ležela žádaná přepážka. „Je nad ní cedulka s číslem 4.“ řekla a udržet vážnou tvář jí dělalo čím dál tím větší problém. Při pohledu na vysmátou kolegyni za přepážkou čtyři se neudržela a vyprskla. Stařenka, se kterou jednala, než je vyrušil zmatený muž, se k ní přidala.
Muž se zarazil v půlce kroku. V obličeji byl rudý. „To ne, vola tu ze mě nikdo dělat nebude, to bych se na to podíval.“ Řekl si a prudce se otočil zpět k úřednici. „To se smějete mně?“ vyštěkl. V jeho výrazu bylo vidět, že jen stěží ovládá svou prudkou povahu. Nejraději by přeskočil přepážku a s úřednicí pořádně zatřepal. Možná by rád přidal i pár facek.
„Já… to… to bych si nedovolila, pane.“ vykoktala úřednice a na muži bylo vidět, jak mu její strach zvedl náladu.
„No proto, to bych si vás pěkně podal. Mohla byste bejt moje dcera, tu bych za něco takovýho vyfackoval, až by se jí hlava klátila ze strany na stranu.“ odpoěděl jí a rázným krokem vykročil směrem, který mu ukázala.
***
„Dobrý den, co byste potřeboval?“ řekla mile referentka, která trpělivě čekala, než dorazí muž s číslem 253. Celé divadlo sledovala ze svého místa a dobře se bavila.
Muž si ji nedůvěřivě změřil pohledem. „Má nějak lesklé oči, určitě se mi taky smála, to se pozná! Ale, co… čert to vem.“ prolělo mu hlavou a nahlas s výrazem nadřazenosti a pohrdání řekl: „Dobrej den, já bysem chtěl vyřídit důchod.“ Už se mu nechtělo pobyt na úřadě protahovat déle, než bylo nezbytně nutné. „Sem podnikal a už toho mám dost. Vůbec to nende. Ty svině ve vládě si nakupujou drahý tiskárny a obyčejnýho člověka úplně oškubou.“ postěžoval si ještě. Jeho pohled dával jasně najevo, že s jiným názorem by tvrdě nesouhlasil. K jeho překvapení však úřednice souhlasně pokývala hlavou.
„To máte pravdu, drobní podnikatelé tu nemají zastání. Likvidují je obří řetězce.“ odpověděla mu a chápavě se na něj usmála. Muž si nevšiml prvotního zaváhání a stínu obav, který jí přeběhl po tváři, než promluvila.
„Jak řikám, přivedó člověka na mizinu, darebáci jedni.“ celý se zatetelil štěstím, že jeho trápení přece jen někdo chápe. Tahle úřednice se mu líbila.
„Můžete mi říct rodné číslo?“ řekla a v jejím hlase zněla opatrnost. Muž si toho tónu nevšímal. Byl příliš zaujatý sám sebou. Nepostřehl, že se kolem něho něco děje. Něco, co se mu nejspíš nebude líbit.
„Toď si to naťukněte, já si to z hlavy nepamatuju.“ zahlaholil bodře a hodil před úřednici svou občanku. Ta ji zvedla. Pozorný pozorovatel by si všimnul, že ji držela, jakoby ji pálila v ruce. Rychle naťukala rodné číslo, a když se na monitoru objevila mužova karta, na zlomek vteřiny zavřela oči. Potom tiše zhluboka vydechla. Ani toho si muž nevšimnul.
„Máte to tu všechno v pořádku. Oznámení o ukončení vaší činnosti už přišlo z živnostenského úřadu.“ řekla pomalu a po očku muže sledovala. Odhadovala, jak se asi bude tvářit na informaci, kterou se mu chystala sdělit.
Muž zalovil v kapse kabátu, vytáhl z ní nedbale poskládaný papír a rozverně s ním zamával referentce před očima. „Já vim, slečinko. Přišlo mi vod vás jakýsi potvrzení. Já jsem tu jenom kvůli tomu důchodu.“ konečně měl pocit, že je nad věcí a jednání na úřadě zvládnul. Jak šeredně se mýlil.
„Nooo…“ začala pomalu. „Co se vaší žádosti o důchod týká…“ pokračovala, aniž by vzhlédla. Muž na ni koukal a začalo v něm hlodat podezření, že to přece jen nepůjde tak hladce, jak si myslel. Úřednice se konečně odhodlala a dokončila větu. „…pošlu vás na přepážku číslo deset.“ řekla. Rychle na zařízení před sebou navolila přepážku a přesměrovala na ni číslo 253.
Muž na úřednici mlčky hleděl, jakoby ho polila ledovou vodou. Chvíli jen otvíral a zavíral pusu a cítil se, jako kapr na suchu. Začalo mu hučet v uších a měl chuť všechno kolem sebe rozmlátit. Když se na něj slečna za přepážkou podívala, viděl v jejích očích hrůzu. Nebo si to alespoň myslel. Krev se mu nahnala do hlavy. Už to nevydržel a vybuchl.
„To si ze mě snad děláte prdel! Teďko jdu odtamtaď!“ zařval, až mu samotnému zalehlo v uších. „Máte tu v tom nehoráznej bordel, to vám teda řeknu!“ vyrážel ze sebe, div se při tom nezalknul, jen aby si trochu ulevil. Zhluboka se nadechl a chystal se chrlit další gejzíry nadávek. Nakonec však mávnul rukou a řekl, stejně naštvaným, ale o poznání tišším hlasem: „Já se na to můžu vysrat!“ Podíval se na papírek ve své dlani. „Todle mi fakt nestojí za to!“ proletělo mu hlavou. Zmuchlal papírek, hodil ho po úřednici a rázným krokem vyrazil pryč.
***
Do bot se muži znovu nahrnuly přívaly ledové vody. Vítr zesílil a chlad se mu vtíravě vkrádal pod kabát. Každým krokem zpomaloval, až se zastavil úplně. Nerozhodně se ohlédl zpátky k budově úřadu.
Chvíli váhal, jestli se tam nemá vrátit. Beztak bude muset, dřív nebo později. Těkal pohledem z budovy na rozbředlý sníh pod jeho nohama a zase zpátky. V hlavě se mu znovu promítnul obraz referentky, která se mu tak nepokrytě smála. A taky ta stará babka. Však on viděl ty škodolibé plamínky v jejích očích.
Srdce se mu znovu rozbušilo vzteky. Otočil se zády k úřadu a rozhodně vykročil pryč. Co nejdál od toho semeniště zla a lenosti.
„Musím si trochu schladit žáhu.“ řekl si a zaplul do hospody naproti tramvajové zastávky.