Ledové dobrodružství
9. 1. 2013
Netrpělivě přeběhnu z koupelny do obýváku a z obýváku zase na balkón. Shora párkrát hlasitě blafnu na kosy, poskakující kolem velkého růžového keře před domem: „Blafff, jen počkejte! Hned jak vyběhnu ven, pořádně vás proženu! Blafff, blafff.“
Paní správcová, která dole pod okny okopává záhonky s prvními jarními kytičkami, pobouřeně zavrtí svou nepřirozeně kudrnatou hlavou. Připomíná mi květák, který panička nedávno vařila k obědu, brrrr. Podívá se přímo na mě, našpulí rty v odulé tváři a zabručí pod nos: „To už by snad stačilo, neeee?“
Myslí si, že ji neslyším, ale to nezná má bystrá psí ouška. Mám je špičatá, pěkně postavená nahoru. Stejně tak jako ocásek. Panička mu říká anténka. „Blafff, abyste se nezbláznila.“ odpovím ještě správcové a odběhnu zkontrolovat, jestli je panička připravená k odchodu.
Dnes je u nás konečně zase rušno. Doma jsou oba mí nejvíc nejoblíbenější člověci. Páneček i panička. Co je však nejlepší, je tu i malý Martin. Pravda, je to docela číslo a často se před ním peláším schovat za gauč. Ale i přes to se nikdy nemůžu dočkat, kdy že k nám zase přijde. Užiju si s ním mnohem víc legrace než se svými pánečky. V jeho čtyřletém mozečku se urodí tolik geniálních lumpáren, že se pes často nestačí divit.
„Blafff,“ štěknu na paničku do koupelny. „Tak už konečně vyrazíme?“ Zatočím se dokolečka. „Ummmmmmmmh,“ podpořím ještě svou touhu, vyběhnout ven, srdceryvným zakňouráním.
„No jooooo, ještě chvilku vydrž Berulinko,“ broukne panička a ťukne mi ukazováčkem do čumáčku. Legračně to zalechtá. Promnu si ho packou a odfrknu si. Poskočím a znovu se zatočím dokolečka. To abych ukázala, jakou mám z procházky radost.
Konečně jsme všichni nachystaní a mačkáme se v úzké chodbě, kde se všem poctivě pletu pod nohy. To aby mě náhodou nezapomněli doma. „Ummmmmh“ zakňourám, abych je trochu popohnala. Dveře se otevřou a já, jako bílá střela, vyletím ke schodišti. Jedny schody, pak druhé a jsem dole. Za mnou se ozývá dupot malého Martina. Nestačí mi. Musím se kousek vrátit a zkontrolovat, jestli ho schody náhodou nepřemohly. Někdo mi taky musí otevřít ty poslední dveře, co mě dělí od svěžího jarního vzduchu. Martínek dobíhá ke mně a už je cesta ven volná. Téměř přízračně zrychlím z nuly na stovku. Prosmýknu se kolem paní správcové, jen tak tak, že ji neporazím a hurá na kosy. Mám to vypočítané, jenže to ona neví. Znovu zavrtí hlavou a zamračí se na Martina, který mě s hlasitým projevem následuje.
„Blaffff, musíš tak křičet?“ štěknu něj. „Podívej, všechny kosy jsi mi vyplašil!“ zablafám pobouřeně a ještě jednou oběhnu růžový keř, jestli pod ním nezůstal alespoň jeden. „Sakra, uletěli všichni! Už zase! Teď se mi vysmívají ze stromu naproti.“ pomyslím si naštvaně a ještě naposledy na ně výhružně štěknu.
To už z domu vycházejí pánečci a ozve se dvouhlasně: „Déňo, Marťo, jdeme!“ Nečekají na nás a vyrážejí přímo za nosem.
Oba se s Martínkem rozběhneme za nimi, dokud je máme ještě v dohledu. Jsem zase rychlejší, proto trošku zpomalím, aby ten capart nebyl smutný. Když je doběhneme, zaslechnu ještě konec rozhovoru:
„Mohli bychom vyrazit třeba k rybníku. Určitě tam rostou nějaké vrby nebo břízy. Ať máme něco do vázy na Velikonoce“ říká páníček.
„Hmmm, to bysme mohli.“ odpovídá panička. „Vezmeme to kolem pole. Je to delší, aspoň se ti dva trochu unaví.“ dodává. Myslí tím pochopitelně mě a Martina. Otočí se, aby zkontrolovala, jestli jsme se někde nezapomněli.
„Pchchchchchchaf,“ odfrknu si, „zrovna vy dva byste nás chtěli utahat. To si povíme večer.“ Spiklenecky kouknu na Martina a usoudím, že se mnou plně souhlasí.
„Tak honem děcka, kde to vázne?“ Popohání nás páneček, a tak se s Martinem znovu dáváme do běhu.
Cestou k rybníku hrajeme na honěnou za míčkem. Samozřejmě že bych pokaždé vyhrála, ale byla by to nuda. Občas proto dělám, že tenisák nevidím a nemůžu ho najít. „Jůůůůů, vyhráááál jsem, já jsem byl prvnííí,“ křičí pak nadšeně Martínek a tak mě rozdovádí, že se za chvíli oba válíme na rozmrzajícím poli. Užíváme si prvního sluníčka, jak jen to jde. Už docela hřeje, ale horkem rozhodně nepadáme, jak už to tak v březnu bývá.
Ještě jedna zatáčka a vyloupne se před námi rybník. Je to takové malé plivátko obklopené vysokými stromy. Naposledy jsem tu byla s paničkou na bruslích. Pěkně to klouzalo, a tak mi chvíli trvalo, než jsem začala ovládat vlastní packy. Bylo to samé žuch a bum, než se mi to podařilo. Stálo to však za to. Potom teprve začala pořádná psina. Však to znáte. Prostě pes na ledě.
Nadšeně se rozbíhám a netrpělivě kroužím kolem rybníka. Pořád sleduji paničku, kdy už se mnou houpne na led a začne legrace. Panička si ale jen trhá větvičky ze stromu a páneček s Martínkem si házejí na led kamínky.
„Hafff, tak co bude, jdeme se klouzat nebo ne?“ štěknu na ně, ale nikdo mi nevěnuje pozornost. „No co, tak se jdu sklouznout sama!“ pomyslím si a šup, už jsem na ledě. Hlavně opatrně, aby mi nepodjely nožičky. V tom se na ledě cosi pohnulo. Vyskočím tím směrem a křup! Co se to děje? Ledová voda mě táhne dolů a předními tlapkami se tak tak držím popraskaného ledu. Nemůžu ze sebe vydat ani jedinou hlásku. Chce se mi křičet „Paničkoooo, tady jsem, copak mě nevidíš?“ Ale nejde to. Led mi podklouzává pod packami a praská víc a víc.
„Denny!“ ozve se najednou výkřik. Panička běží ke mně, ale jak se tak snažím dostat se na břeh, sjedou mi tlapky a já se nořím do temné ledové vody. „Tak to je můj konec!“ pomyslím si předtím, než mě zachvátí panika. Melu sebou pod vodou jako o život, ale ne a ne se dostat nad hladinu. Už se vzdávám se a pomalu klesám ke dnu, když zaslechnu podivné tlumené „žbluňk…, žbluňk… křup, žbluňk… Něčí ruka mě popadne za obojek a táhne nad hladinu.
„Panička,“ vydechnu úlevou a z radosti, že jsem z toho venku, jí olížu celý obličej. Je skoro stejně mokrá jako já. „Pojď,“ blafnu na ni, „když budeme běhat kolem dokola, určitě obě rychle uschneme.“ Vyskočím jí z náruče a obíhám obrovská kolečka a osmy, abych ze sebe setřepala i tu poslední kapičku vody.
To už se vzpamatoval i páneček a zavelel: „Tak holky, a šupky domů, usušit a zabalit do teplé deky!“ Pomáhá paničce na břeh a všichni čtyři vyrážíme domů.
„Jůůůů, tady je krásně teploučko,“ vrním si blaženě, když se stulím k paničce pod peřinu. „Ještě že nakonec všechno dobře dopadlo.“ proletí mi hlavou. Pak už se mi zavřou oči a já se vydávám napospas svému snění.